Petr měl čistý příjem 29 000 korun. Na účtu mu každý měsíc přistála výplata, ale peníze z ní mizely dřív, než stačil zaplatit nájem. Tři exekuce, kreditní karta, starý spotřebitelský úvěr. Celkem něco přes 480 000 korun.

„Půjdu do insolvence,“ řekl.

Jenže po propočtu mu vyšla měsíční splátka, která by rodinný rozpočet stlačila pod hranici, za níž už nejde normálně fungovat. Oddlužení by mu zastavilo exekuce. Současně by mu na několik let vzalo většinu prostoru pro chybu. A jedna chyba v takovém režimu není jen nepříjemnost. Může být důvodem, proč soud oddlužení zruší.

Oddlužení není tlačítko restart. Je to kontrolovaný odchod z dluhové pasti, za který se platí dlouhým dohledem nad příjmy, majetkem a běžným životem.

Tři roky jsou kratší. Povinností ale neubylo

Od roku 2024 se pravidla změnila a v roce 2026 už je zkrácené oddlužení běžnou součástí systému. U nových řízení se standardní doba oddlužení pohybuje kolem tří let, pokud dlužník řádně plní povinnosti stanovené zákonem a soudem. Neznamená to ale, že každý, kdo podá návrh, bude za tři roky automaticky bez dluhů.

Tohle je první rozšířený omyl.

Délka řízení není odměna za samotné podání návrhu. Rozhoduje, jak dlužník během oddlužení skutečně funguje. Musí pracovat, pokud může. Musí využívat své příjmové možnosti. Nesmí zatajit majetek ani nové příjmy. Musí platit běžné výživné a další povinnosti, které mají přednost.

V roce 2026 se navíc mění i konkrétní čísla, která ovlivňují srážky. Základní nezabavitelná částka činí 14 101,50 koruny. Za vyživovanou osobu se připočítává 3 525,37 koruny. Část příjmu nad 31 521 korun se sráží bez omezení podle pravidel pro srážky.

Na papíře to vypadá technicky. V domácnosti je to každý měsíc velmi konkrétní rozdíl mezi tím, zda člověk zvládne zaplatit nájem a energie, nebo začne znovu půjčovat.

A tady se oddlužení láme.

Dlužník s pravidelným příjmem 40 000 korun a bez vyživovaných osob je v úplně jiné situaci než člověk se stejnou mzdou, dvěma dětmi a drahým nájmem. Stejná výše dluhu neznamená stejnou šanci na úspěch. Insolvence se nepočítá podle pocitu, že „už toho mám moc“. Počítá se z příjmů, výdajů, majetku a povinností, které se musí vejít do jednoho systému.

Kdy oddlužení dává smysl - a kdy je jen drahá odbočka

Oddlužení dává smysl především tehdy, když je dluhová spirála matematicky neřešitelná běžným splácením. Ne když je člověku nepříjemné splácet. Ne když by rád ušetřil. Rozhodující je, jestli se dluh při současném režimu reálně zmenšuje, nebo jen přežívá díky dalším půjčkám.

Příklad z praxe: člověk dluží 700 000 korun, má tři věřitele, stabilní zaměstnání a po všech povinných srážkách mu zůstává částka, ze které lze žít. Pro něj může být oddlužení tvrdé, ale racionální řešení. Exekuce se přestanou řetězit, splácení dostane pravidla a po splnění podmínek může přijít osvobození od zbytku zahrnutých dluhů.

Jiný případ: dluh 180 000 korun, jeden hlavní věřitel, pravidelný příjem a možnost dluh během několika let normálně doplatit. Tady může být insolvence zbytečně těžký nástroj. Člověk si na několik let zavře dveře k běžnému úvěrovému životu a podstoupí soudní řízení kvůli závazku, který by při rozumném splátkovém kalendáři mohl vyřešit bez něj.

Oddlužení není automaticky nejlepší varianta jen proto, že existuje.

Zvlášť opatrný by měl být člověk, jehož problém není výše starých dluhů, ale trvale nízký příjem. Pokud už dnes nevychází nájem, jídlo a energie, samotné oddlužení tento problém nevyřeší. Srážky se sice nastaví podle zákonných pravidel, ale peníze navíc nevzniknou. A když se po schválení oddlužení objeví nový dluh, který dlužník nezvládá platit, může být celý plán v ohrožení.

To je paradox osobního bankrotu: člověk může mít za sebou 800 000 korun starých dluhů a zvládnout oddlužení. Jiný může mít 250 000 korun a selhat, protože každý měsíc hospodaří na hraně.

Nejhorší rozhodnutí bývá odkládat ho do poslední chvíle

Lidé často podávají návrh až ve chvíli, kdy už je na stole několik exekucí, účet je obstavený a věřitelé se přetahují o poslední peníze. Jenže právě tehdy bývá situace nejméně přehledná. Některé závazky už mají navýšené náklady. Přibyly nové smlouvy. Dlužník si nepamatuje, komu všemu vlastně dluží.

Návrh na oddlužení přitom stojí na konkrétních údajích. Soud potřebuje vědět, kdo je věřitel, jaké jsou dluhy, jaký má dlužník majetek a jaké má příjmy. Zatajování majetku nebo příjmu není drobná administrativní chyba. Může zpochybnit poctivý záměr a celý proces zničit.

Problém bývá také v představě, že insolvence smaže úplně všechno. Nesmaže. Zajištěný věřitel má stále své zajištění. Některé pohledávky mají zvláštní režim a běžné výživné se během oddlužení platit musí. Kdo si představuje, že po podání návrhu zmizí všechny finanční povinnosti, pochopí pravidla pozdě.

A pak jsou tu lidé, pro které je oddlužení skutečně záchranou. Ne proto, že by jim někdo odpustil životní chyby. Protože jejich dluh už nejde rozumně splatit běžnou cestou a soudní režim je jediný způsob, jak zastavit nekonečné přelévání peněz mezi exekutory, věřiteli a novými půjčkami.

Rozdíl mezi řešením a stopou na roky přitom někdy leží v jediné věci: jestli má člověk po odečtení srážek a nezbytných výdajů ještě dostatečně stabilní život, aby v režimu vydržel. Protože oddlužení se nevyhrává podpisem návrhu. Začíná jím teprve ta část, kdy každý měsíc znovu přichází výplata, srážka a otázka, co ještě zbude na...