Žádost o hypotéku. Cena bytu 6,8 milionu korun. Vlastní úspory 1,5 milionu. Žadatelka pracuje deset let ve farmacii, čistý příjem 54 tisíc měsíčně, žádné dluhy, žádné děti. O pár dní později přichází jiný případ - dvojice s příjmy 38 a 29 tisíc čistého, jedno auto na leasing a kreditní karta s limitem 80 tisíc korun. Přesto druhá domácnost často projde snáz.

Banky totiž neposuzují jen to, kolik peněz do domácnosti přiteče. Sledují, odkud přicházejí a co se stane, když jeden zdroj vyschne.

Domácnost s jedním příjmem nese v očích banky jediné riziko. A to doslova. Výpadek zaměstnání, nemoc delší než několik měsíců nebo změna oboru znamenají okamžitý zásah do schopnosti splácet. U dvou příjmů zůstává alespoň část příjmů zachována. Ne vždy, ale dost často na to, aby to změnilo výsledek posouzení.

Rozdíl bývá vidět hlavně u hraničních případů. Pokud vychází splátka na 29 tisíc korun měsíčně a jediný příjem domácnosti činí 52 tisíc čistého, začíná být ticho na druhé straně stolu o něco delší.

Stejný součet příjmů, jiný výsledek

Dvě domácnosti mohou vykázat stejných 70 tisíc korun měsíčně. Jenže 70 tisíc od jednoho zaměstnavatele a kombinace dvou příjmů po 35 tisících nejsou pro schvalovací model totéž.

Banky pracují s interními skórovacími systémy, které počítají pravděpodobnost problémového splácení. Počet příjmů do výsledku vstupuje podobně jako délka pracovního poměru nebo historie na účtu. Není to veřejná tabulka. Spíš soubor stovek drobných parametrů, které se potkají v jediném čísle.

Občas to vede k paradoxům.

Samostatně žijící IT specialista s příjmem 95 tisíc korun může dostat nižší maximální úvěr než dvojice učitelů s celkovým příjmem 82 tisíc. Ne proto, že by banka nevěřila programátorům. Prostě pracuje s pravděpodobností, že dva lidé nepřijdou o práci současně.

Do toho vstupují děti.

Jedna osoba s čistým příjmem 60 tisíc korun a dvěma dětmi vychází v kalkulacích často hůř než pár se stejným příjmem rozděleným mezi oba partnery a jedním dítětem. Životní minimum domácnosti, rezervy po zaplacení splátky i interní limity začnou najednou ukrajovat z částky, která ještě před chvílí vypadala komfortně.

Druhý příjem pomáhá. Dokud nepřinese vlastní problém

Existuje představa, že druhý příjem je automatická vstupenka k lepším podmínkám. Jenže druhý žadatel přináší do žádosti také své závazky.

Spotřebitelský úvěr na vybavení bytu. Kontokorent. Leasing na automobil. Zapomenutá kreditní karta z obchodního centra, která se nepoužila čtyři roky, ale limit 120 tisíc korun stále existuje.

Najednou se domácnost se dvěma příjmy dostává do stejné pozice jako jednotlivec.

Banky navíc sledují stabilitu obou příjmů. Kombinace pracovního poměru na dobu neurčitou a podnikání kratšího než dva roky bývá slabší než dva běžné zaměstnanecké příjmy. Ještě citlivější jsou rodičovské příspěvky nebo příjmy z dohod. Ty se započítávají různě a někdy jen částečně.

Zajímavý bývá okamžik rozchodu nebo rozvodu.

Člověk, který několik let splácel hypotéku společně s partnerem, se rozhodne nemovitost převzít sám. Splátka se nemění. Historie splácení je bezchybná. Jenže banka nehodnotí minulost. Hodnotí příštích dvacet let. A právě tehdy se ukáže, jak velký rozdíl je mezi větou spláceli jsme to bez problémů a větou budu to splácet sám.

Někdy stačí několik tisíc korun měsíčně navíc a žádost projde bez jediného dotazu. Jindy chybí dvě procenta rezervy v rozpočtu domácnosti a celý případ skončí v šedé zóně, kde už nerozhodují tabulky, ale člověk sedící nad obrazovkou se složkou, ve které jsou jen čísla a pár vět o tom, kdo vlastně za tou žádostí sedí u kuchyňského stolu každý měsíc, když z účtu odejde splátka ve výši malého nájmu v okresním městě.