Je mu 52 let, stabilní příjem přes 70 tisíc korun měsíčně a chce koupit byt. Banka mu bez větších problémů půjčí. Jen ne na třicet let. Najednou se splátka zvedne o několik tisíc korun měsíčně. Důvod? Ne příjem. Věk na konci splácení.

Právě tady se láme představa, že banky mají pevně danou věkovou hranici, po které hypotéku odmítají. Ve většině případů ji nemají. Sledují něco jiného - kolik bude klientovi ve chvíli, kdy má úvěr definitivně doplatit.

Řada bank se drží hranice kolem 70 let. Některé připustí 72, jiné 75. Rozdíly existují, ale princip je stejný. Čím později člověk o hypotéku žádá, tím kratší dobu splácení obvykle dostane.

To má velmi konkrétní dopad. Úvěr ve výši 5 milionů korun rozložený na 30 let znamená úplně jinou měsíční splátku než stejná částka rozpočítaná do 18 let. Rozdíl může dělat i desítky tisíc korun za rok. A právě vyšší splátka bývá překážkou častěji než samotný věk.

Kdy se začne splatnost krátit

Žádné kouzelné číslo neexistuje. Záleží na tom, jakou maximální věkovou hranici konkrétní banka používá.

Pokud připouští doplacení nejpozději v 70 letech, třicetiletou splatnost nabídne přibližně čtyřicetiletému klientovi. Ve 45 letech už se dostává maximálně na 25 let. Padesátník často končí kolem dvaceti let. V 58 letech může být strop už jen 12 let.

A není to formalita. Banka při schvalování počítá, jestli klient zvládne splátku nejen dnes, ale i při vyšších sazbách. Kratší splatnost znamená vyšší měsíční zatížení. Právě tam žádosti často narazí.

Občas se objeví jednoduchá úvaha: vezmu si delší hypotéku a mimořádnými splátkami ji doplatím dřív. Jenže banka vychází z toho, co stojí ve smlouvě. Ne z plánu, který možná vyjde a možná ne.

Spolužadatel umí pravidla změnit

V praxi často rozhodne druhý podpis pod žádostí.

Když o hypotéku žádají partneři a jeden z nich je výrazně mladší, může banka vycházet z věku mladšího spolužadatele nebo alespoň připustit delší splatnost. Záleží na interních pravidlech konkrétní instituce. Není to automatické. Přesto právě tohle bývá cesta, jak dostat splátku na rozumnou úroveň.

Existují i případy, kdy rodiče chtějí financovat bydlení a do úvěru přibere banka jejich dospělé dítě. Na papíře to vypadá elegantně. Jenže dítě se stává plnohodnotným dlužníkem. Až bude za pár let samo řešit vlastní bydlení, tahle hypotéka mu může výrazně zkomplikovat možnosti získat další úvěr.

Ještě jeden detail stojí za pozornost. Některé banky posuzují klienty vyššího věku přísněji i z hlediska doložení budoucích příjmů. Jestli se během splácení očekává odchod do důchodu, zajímá je, z čeho budou splátky hrazené dál. Nestačí říct, že to nějak vyjde. Čísla musí sedět.

Proto se občas stává zvláštní situace. Člověk s vysokým příjmem a bez jediného dluhu dostane nižší maximální úvěr než mladší žadatel s podobným platem. Ne proto, že by byl pro banku rizikovější. Prostě už mu nezbývá dost let na to, aby se dluh rozložil do dostatečně dlouhého období. A právě v tom se rozhoduje častěji, než v samotném datu narození.