V listopadu 2022 podepisovaly domácnosti tříleté fixace i za ceny, které dnes působí skoro neuvěřitelně. Elektřina přes 8 Kč za kilowatthodinu, plyn násobně dražší než o pár let dřív. Jenže tehdy se lidé nebáli drahé smlouvy. Báli se, že za měsíc už žádná nebude. O dva roky později je situace převrácená. Dodavatelé znovu nabízejí fixace. Spotové tarify lákají na nízké ceny. A otázka zní stejně jako tehdy - jen s opačným znaménkem.

Má běžná domácnost platit za jistotu, nebo riskovat vývoj trhu?

Spot není automaticky levnější. Jen ukazuje skutečnou cenu

Kolem spotových tarifů vznikla zvláštní představa, že kdo je má, ten nakupuje elektřinu za burzovní cenu a dlouhodobě vyhrává. Jenže účet za elektřinu netvoří jen samotná komodita. Připočítává se distribuce, regulované platby, daně i marže obchodníka. Burzovní cena je jen jedna položka.

Další háček bývá v samotné spotřebě. Pokud rodina vaří večer, pere po návratu z práce a nabíjí elektromobil mezi šestou a devátou hodinou, může spotový tarif ztratit velkou část svého kouzla. Právě tehdy bývá elektřina často nejdražší. Naopak domácnost s fotovoltaikou, baterií nebo tepelným čerpadlem, které umí část provozu přesunout do levnějších hodin, dokáže z hodinových cen vytěžit mnohem víc.

Plyn funguje trochu jinak. Tam se spot většinou odvíjí od denních nebo měsíčních cen, takže výkyvy nejsou tak dramatické jako u elektřiny. Ani tady ale neplatí, že levnější měsíc automaticky znamená levnější rok.

Fixace není sázka na cenu. Kupujete hlavně klid

Lidé často počítají rozdíl v haléřích za kilowatthodinu. Přitom přehlížejí něco podstatnějšího. Fixace není jen obchod s cenou. Je to obchod s nejistotou.

Rodina, která ví, že bude další dva roky splácet hypotéku a rozpočet má napnutý na maximum, obvykle nepotřebuje každý měsíc sledovat vývoj energetických burz. Potřebuje vědět, kolik přijde záloha v lednu. I v říjnu. A za rok.

To ovšem neznamená, že každá fixace dává smysl. Pokud dodavatel nabízí cenu výrazně nad aktuálními ceníky konkurence a ještě přidá vysoké sankce za předčasné ukončení, je dobré zbystřit. Obchodník tím přenáší většinu rizika na zákazníka. Sobě nechává téměř jistý výnos.

Z praxe je vidět ještě jedna chyba. Lidé řeší délku fixace podle pocitu. Tříletá smlouva zní bezpečněji než roční. Jenže energetický trh se za tři roky může změnit několikrát. Čím delší závazek, tím dražší bývá pojistka schovaná v ceně.

Nejhorší rozhodnutí vzniká ve chvíli, kdy člověk čeká na ideální okamžik

Energetické firmy dobře vědí, že zákazníci milují jednu větu: Počkám, až ceny ještě klesnou. Jenže ideální okamžik bývá vidět až zpětně. Když ceny skutečně začnou růst, rozhoduje se pod tlakem. A právě tehdy vznikají smlouvy, kterých lidé později litují.

Běžná domácnost přitom nepotřebuje odhadnout vývoj evropských burz ani cenu plynu v příští zimě. Měla by vědět hlavně to, jak velkou část rodinného rozpočtu představují energie a co by udělal účet vyšší o několik tisíc korun ročně. Pokud by to znamenalo odkládání jiných výdajů, dává jistota větší smysl než honba za nejnižší možnou cenou.

Kdo naopak spotřebu umí řídit, sleduje ceny a nevadí mu, že jeden měsíc zaplatí víc a další méně, ten může ze spotového tarifu vytěžit zajímavou výhodu. Jen by neměl propadnout představě, že burza rozdává levnou elektřinu každému, kdo si o ni řekne. Tak jednoduše ten účet nikdy nevypadal.