Zdravotní prohlídky řidičů: povinnost až od 70 let na stole

Zdravotní prohlídky řidičů: kde končí odpovědnost a začíná přehnaná péče?

Diskuse o tom, jak často by měli řidiči chodit na povinné lékařské prohlídky, znovu rozvířila politické vody. Dnes musí každý po šedesátce pravidelně k doktorovi, první kontrola v pětašedesáti, pak co pět let. Jenže nový návrh mluví jasně: první razítko až v sedmdesáti.

Doba se změnila, říkají zastánci

Argument je prostý. Lidé žijí déle, zdravěji a aktivněji. Kdo dnes v pětašedesáti odchází do důchodu, často má víc energie než jeho rodiče v padesáti. „Když zvládám řídit firmu, proč bych nemohl řídit auto?“ slyšíte občas v diskusích. Odpůrci by řekli: typický příklad sebevědomí seniora za volantem. Ale pravda je, že mnoho z nich stále bez problémů zvládá dopravní provoz, moderní auta i zrychlené tempo dnešní doby.

Navrhované posunutí věkové hranice by podle podporovatelů přineslo úlevu nejen řidičům, ale i lékařům a úřadům. Méně papírování, méně front a méně poplatků. Každá kontrola stojí čas a peníze – a když je systém zahlcen zbytečnými prohlídkami zdravých lidí, trpí ti, kdo péči opravdu potřebují.

Bezpečnost především, kontrují kritici

Jenže druhá strana varuje: věk není jen číslo. Po pětašedesátce přibývá zdravotních komplikací, které mohou ovlivnit schopnost řídit. Zrak, sluch, reakce – všechno se postupně zpomaluje, a ne vždy si to dotyčný uvědomuje. Povinné prohlídky proto berou jako prevenci, která může zachránit životy.

A čísla? Statisticky sice senioři způsobují méně nehod než mladí, ale příčiny jejich kolizí bývají fatálnější. Když se něco stane, obvykle to skončí hůř. Zastánci častějších kontrol říkají, že lékařské potvrzení není šikana, ale brzda tragédií. Jenže kde je hranice mezi ochranou a zbytečnou buzerací?

Ministerstvo balancuje mezi rozumem a odpovědností

Změna by se dotkla statisíců držitelů řidičáků. Ministerstvo dopravy proto zkouší lavírovat – žádná plošná revoluce, ale spíš individuální přístup. Lékaři by měli dál možnost poslat člověka na mimořádnou kontrolu, pokud se objeví pochybnosti o jeho způsobilosti.

Otázka zní: kdo ty pochybnosti včas rozpozná? A jak zajistit, aby se systém nezměnil v pouhou formalitu s razítkem bez významu? Legislativa totiž často reaguje se zpožděním. Mezitím život běží dál, a uprostřed všeho toho šumu jede sedmdesátiletý řidič po dálnici s jistotou, že má všechno v pořádku. Aspoň na papíře.