Vliv inflace a měnové politiky na střednědobé spoření: jak se chovat, když úroky neznamenají to, co bývaly

Ještě před pár lety platilo jednoduché pravidlo: když inflace roste, centrální banka zvedne sazby, spořicí účty přinesou lepší úroky a člověk si mohl alespoň částečně chránit hodnotu peněz. Dnes? Působí to spíš jako stará pohádka z ekonomické učebnice. Úroky se sice hýbou, ale realita běžného střadatele je jiná – banky své sazby přizpůsobují pomalu, často jen symbolicky, a inflace mezi tím tiše ukusuje z každé koruny, která leží na účtu.

Je to paradoxní doba. Centrální banky, včetně té české, se po dlouhých letech levných peněz probouzejí do éry, kdy „nechat peníze pracovat“ už neznamená totéž co dřív. Když ČNB zvýší sazby, dopad na hypotéky vidíme prakticky okamžitě. Ale spoření? Tam se projeví, až když to bankám vyhovuje – a i tehdy jen natolik, aby nevypadaly lakomě. Střednědobé spoření, tedy horizont tří až pěti let, se tak ocitá v meziprostoru: je moc krátké na akcie, moc dlouhé na klasický spořicí účet.

Kdo někdy vedl menší firmu nebo živnost, ví, že nejistota je horší než špatná zpráva. A měnová politika posledních let je právě o nejistotě. V jeden rok se ekonomika dusí vysokými sazbami, další rok slyšíme o „měkkém přistání“ a návratu k růstu. Jenže střadatel nemá luxus čekat, až se ekonomové shodnou. Potřebuje místo, kam odložit rezervu, aby ji inflace nesežrala, ale zároveň se k ní mohl dostat, kdyby se situace obrátila.

Tradiční spořicí produkty dnes působí jako špatný vtip. „Úrok 5 % ročně!“ hlásají billboardy, zatímco inflace se drží kolem čtyř. Výsledek? Reálný výnos blízký nule, a to ještě před zdaněním. Banka vydělá, střadatel se těší z iluze jistoty. Na druhé straně, dluhopisy, které měly být záchranným kruhem, ztrácely hodnotu, když sazby rostly. Ironie – to, co mělo chránit před inflací, se najednou stalo jejím obětním beránkem.

Měnová politika, kdysi klidná řeka, se proměnila v koryto plné vírů a zpětných proudů. Centrální banky dnes balancují mezi dvěma ohni: potřebou zkrotit inflaci a obavou, že příliš utažené sazby udusí ekonomiku. A střadatel? Ten musí číst mezi řádky. Ne jen sledovat, co guvernér řekne na tiskovce, ale co z toho skutečně prosákne do trhu. Protože jestli se něco změnilo, pak to, že formální sazba ČNB už dávno není skutečným ukazatelem výnosnosti peněz v reálném světě.

Možná se to celé dá shrnout jednou větou, kterou kdysi pronesl jeden finanční ředitel při auditu: „Úrok je dnes spíš pocit než číslo.“ A měl pravdu. Úrok už nevyjadřuje spravedlivou odměnu za odloženou spotřebu, ale spíš složitý kompromis mezi očekáváním, politikou a psychologií trhu. V takovém prostředí se střednědobé spoření mění z technické otázky na otázku důvěry – komu ji dáte, na jak dlouho, a za jakou cenu.

A možná právě v tom spočívá nová realita: ne že by úroky přestaly existovat, ale přestaly dávat smysl samy o sobě.