Úroky smluvené a úroky z prodlení: kde se liší a proč je důležité je znát

Když si člověk vezme půjčku, podepisuje smlouvu, ve které stojí spousta čísel. Jedním z nejdůležitějších údajů jsou smluvené úroky – tedy částka, kterou zaplatí navíc k jistině za to, že mu věřitel poskytl peníze. Tyto úroky bývají dohodnuté předem, obvykle pevnou sazbou nebo procentem z dlužné částky. Vypočítávají se podle jasně stanoveného harmonogramu a jsou součástí běžného splácení. Pro dlužníka jde v podstatě o cenu peněz, za kterou si kupuje čas.

Úroky z prodlení ale nastupují až ve chvíli, kdy něco selže. Pokud dlužník nezaplatí včas, věřitel má podle zákona právo požadovat nejen smluvený úrok, ale také sankční přirážku – právě úrok z prodlení. Ten není výsledkem dohody obou stran, ale je stanoven právními předpisy. V České republice se jeho výše odvíjí od repo sazby České národní banky, navýšené o pevně stanovené procento. Cílem není „zbohatnout“ na dlužníkovi, ale kompenzovat věřiteli ztrátu, kterou mu prodlení způsobilo, a současně motivovat dlužníka, aby splácel včas.

Rozdíl je patrný i z pohledu psychologického a právního. Smluvené úroky jsou předvídatelné, zakotvené ve smlouvě a dlužník je s nimi od počátku srozuměn. Úroky z prodlení naopak fungují jako trest – nejsou součástí běžného splátkového plánu, ale přicházejí jako důsledek neplnění povinností. Proto se jejich výše v čase kumuluje a může původní dluh výrazně navýšit. V praxi tak lidé, kteří ignorují splátkový kalendář, zjistí, že jejich dluh roste i bez další půjčky.

Banky i nebankovní instituce tyto dva typy úroků striktně oddělují. Ve smlouvě by mělo být jasně uvedeno, jak vysoký je běžný úrok a za jakých podmínek se může začít počítat úrok z prodlení. Z pohledu dlužníka je proto zásadní rozlišovat mezi cenou, na kterou dobrovolně přistoupil při podpisu smlouvy, a sankcí, která mu hrozí při jakémkoli zaváhání. A právě tento rozdíl rozhoduje o tom, jestli úvěr zůstane pod kontrolou, nebo se z něj stane dluhová past.