Rozhodčí smlouva a spotřebitel: proč už nemůže být pastí

Rozhodčí smlouvy bývaly ještě nedávno oblíbeným nástrojem věřitelů, jak se vyhnout klasickému soudnímu řízení a urychlit vymáhání pohledávek. Pro spotřebitele ale představovaly značné riziko – často se totiž podepisovaly bez jejich skutečného vědomí, například jako součást úvěrové smlouvy v malém písmu. Výsledkem pak bylo, že dlužník místo nezávislého soudu čelil rozhodci, kterého si zvolila druhá strana, a šance na férový proces se dramaticky snižovala.

Právní úprava se proto v posledních letech zásadně změnila. Nejvyšší soud i Ústavní soud opakovaně zdůraznily, že rozhodčí doložka musí být jasně formulovaná, transparentní a spotřebitel musí vědět, k čemu se zavazuje. Rozhodce musí být navíc určen objektivním a předem stanoveným způsobem – nikoli libovolným výběrem věřitele. Právě tato pravidla mají bránit tomu, aby se rozhodčí smlouvy staly zástěrkou pro jednostranné diktování podmínek.

Spotřebitelská legislativa nyní chrání slabší stranu výrazně více. Pokud je doložka neplatná, věřitel se svého nároku může domáhat pouze u běžného soudu. Spotřebitel tak získává právo na klasické soudní řízení, včetně možnosti odvolání a soudního přezkumu, což rozhodčí nálezy často vylučovaly.

Pro finanční instituce i nebankovní poskytovatele to znamená vyšší administrativní i časovou náročnost při řešení sporů. Pro spotřebitele to naopak představuje větší jistotu, že případné spory budou posuzovány nestranně a s ohledem na zákonné zásady ochrany slabší strany.

Rozhodčí smlouvy tím sice zcela nezmizely, ale jejich využívání v oblasti spotřebitelských vztahů se výrazně omezilo a podléhá přísné kontrole soudů i dozorových orgánů.