Když auto stojí, může se to pořád počítat jako provoz

Klasická věta z parkoviště zní: „Vždyť s tím stejně nejezdím.“ Jenže nový rámec povinného ručení stojí na docela nepříjemné definici: provoz vozidla už není jen jízda, ale v zásadě jakékoli použití odpovídající obvyklé funkci dopravního prostředku - bez ohledu na terén a i tehdy, když vozidlo stojí. Jinými slovy: realita, kdy se něco stane na dvoře, v areálu nebo při manipulaci, se do systému vejde mnohem snáz než dřív.

Ne vlastník, ale provozovatel: drobný posun, který umí zbořit domácí klid

Největší praktická změna je nenápadná: povinnost sjednat pojištění se přenáší z vlastníka na skutečného provozovatele. V rodinách a firmách to bývá často jiná osoba než ta na kupní smlouvě. A pak přijde typická situace: auto je napsané na rodiče, používá ho dítě, pojistku řeší „někdo“ a ve výsledku ji neřeší nikdo. Nově je zákonem jasněji mířeno na toho, kdo vozidlo reálně provozuje - ne na toho, kdo ho kdysi koupil.

Koloběžky, Segwaye a další věci, které se tváří jako hračka

Tady už nejde jen o auta a motorky. Okruh vozidel, na která povinné ručení dopadá, se rozšiřuje a zákon pracuje i s rychlostními a hmotnostními prahy (konstrukční rychlost nad 25 km/h, případně nad 14 km/h při hmotnosti nad 25 kg). Praktický překlad do ulice: povinnost může nově dopadat třeba na elektrické koloběžky nebo Segwaye. Naopak elektrokola typicky ne - pokud je hlavním zdrojem pohybu šlapání a motor jen pomáhá. Kdo někdy viděl sobotní provoz na cyklostezce, asi tuší, proč se tohle muselo právně dočistit.

Přívěsy a firemní vozové parky: nic sexy, ale o to dražší v chybě

Další skupina, která změny pocítí, jsou lidé a firmy, co řeší techniku kolem auta: nově se výslovně pracuje i s přípojnými vozidly. V praxi to znamená víc hlídaných položek, víc administrativy a víc prostoru pro omyl - typicky ve firmách, kde se přívěsy střídají mezi auty a odpovědnost se rozpije mezi sklad, dopravu a účetní. Nová pravidla nejsou o tom někoho šikanovat, spíš o tom, aby systém dohnal realitu, kterou už roky žije logistika a řemesla.

Soukromý pozemek není kouzelné zaklínadlo, ale výjimky existují

Častý mýtus: „Když to jezdí jen po zahradě, nikoho to nezajímá.“ Nová úprava opravdu počítá s výjimkami - typicky pro neregistrovaná vozidla v uzavřených nebo veřejnosti nepřístupných prostorech, kde jsou přijata opatření, aby se s nimi nevyjelo do běžného provozu. Typický příklad jsou zahradní traktory na soukromém pozemku. Jenže jakmile taková věc vyjede mimo soukromý prostor, pojištění už být musí. A ano, přesně to je ten moment, kdy se v praxi „jen kousek po silnici“ mění na drahou větu.

Zelená karta doma končí, kontrola se přesouvá do on-line evidence

Ještě nedávno se zelená karta hledala v přihrádce jako reflexní vesta. Nově platí, že pro provoz na území ČR se zelené karty ruší a nahrazuje je on-line evidence pojištění. Od 1. října 2024 se s tím pojí přechod na datovou výměnu a možnost kontroly i bez toho, aby vás někdo musel zastavit a žádat papír. Do zahraničí je zelená karta pořád relevantní - minimálně jako prevence zbytečných debat s úřady nebo policií.

Vyšší limity: když škoda není jen promáčklý nárazník

Změna, která se neprojeví při placení hned, ale při průšvihu zásadně: minimální limity pojistného plnění se zvyšují z 35 milionů na 50 milionů korun. Kdo někdy viděl účet za vážnou újmu na zdraví nebo škodu s řetězovou reakcí (a to se nebavíme o žádném filmu), chápe, že staré minimum bylo spíš historický relikt než realistická pojistná brzda.

Nepojištěné vozidlo: účet se umí připomenout i po měsících ticha

A teď ta část, která bolí nejvíc lidi, co mají vozidlo „odstavené“ nebo prostě jen zapomenou. Za nepojištěné vozidlo se platí příspěvek do garančního fondu ČKP a od 1. ledna 2026 se podle dostupných přehledů zvyšují denní sazby - tedy přesně ta matematika, která vypadá nevinně, dokud se nenasčítá do nepříjemné částky. Garanční fond přitom slouží k úhradě škod, které by jinak neměl kdo zaplatit - typicky po nepojištěných nebo nezjištěných vinících. A systém se zjevně nastavuje tak, aby se vyplatilo nebýt tím, kdo to „ještě doplatí příště“.