Dvě částky, jeden důchod, a překvapivě tvrdá logika

Starobní důchod v Česku na první pohled vypadá jako jedna suma, která jednou za měsíc přistane na účtu. Jenže uvnitř jsou dvě oddělené složky, které se sčítají. A právě tohle sčítání často vysvětluje, proč mají dva lidé se zdánlivě podobnou kariérou důchody, které se liší o tisíce. Není v tom žádná magie. Spíš kombinace solidarity a zásluhovosti - a také pár technických kroků, které v praxi umí překvapit.

Základní výměra: stejný základ pro všechny, a tím je to řečeno

První složka se jmenuje základní výměra. To je pevná částka, kterou dostane každý, kdo splní podmínky pro přiznání důchodu - bez ohledu na to, jestli celý život dělal na směny, nebo seděl v kanceláři u faktur. V tomhle je systém nekompromisně jednoduchý: jedna část pro všechny. V debatách to bývá ta část, která se obvykle schová za větu o solidaritě, ale v praxi má i jiný efekt - tlumí rozdíly mezi nízkými a vysokými výdělky.

Procentní výměra: tady se láme chleba, roky a výdělky jdou na stůl

Druhá složka je procentní výměra. Tady už se řeší, kolik let jste byli pojištění a jaké jste měli příjmy v rozhodném období. Zní to jako účetnictví (a ono to účetnictví opravdu je), jen s tím rozdílem, že se nepodíváte jen na jednu výplatní pásku. Vychází se z vašich historických vyměřovacích základů, ty se přepočítají na dnešní hodnoty a vznikne průměr, který se pak upravuje tak, aby systém nebyl čistě podle zásluh. Jinými slovy: vyšší příjmy pomůžou, ale ne přímo úměrně. Kdo někdy nastavoval mzdy ve firmě, ten ten princip zná - nejlepší zaměstnanec nedostane desetkrát víc jen proto, že je desetkrát rychlejší.

Redukce a procenta: proč vyšší mzda nezvedá důchod stejně rychle

V praxi to funguje tak, že se z průměrného přepočteného příjmu nejdřív udělá takzvaný osobní základ a ten se redukuje v pásmech. Část se bere skoro celá, další část jen zlomkem a u nejvyšších částek se přínos dál ztenčuje. Pak do hry vstoupí doba pojištění - typicky platí, že za každý celý rok pojištění se procentní výměra zvedne o určité procento z redukovaného základu. Výsledek se nakonec sečte se základní výměrou. Přesně v tomhle bodě se rodí typická věta z praxe: "Vydělával jsem hodně, tak proč to není vidět?" Protože systém není spořicí účet. Je to pojistka.

Příklad na číslech: dvě složky a jedna konkrétní částka

Zkusme si to projít na zjednodušeném příkladu, čistě pro představu, bez nároku na přesnost konkrétního roku a všech legislativních detailů.

Představte si člověka, který má 45 let pojištění a po přepočtech mu vyjde průměrný osobní základ 40 000 Kč. Ten se ale kvůli redukcím nebere celý - řekněme, že po redukci vyjde takzvaný výpočtový základ 30 000 Kč. Pokud by se procentní výměra počítala například tempem 1,5 % za rok, dostaneme: 45 let × 1,5 % = 67,5 %. Procentní výměra pak bude 67,5 % z 30 000 Kč, tedy 20 250 Kč. K tomu přičtěte základní výměru - řekněme 4 000 Kč - a orientační důchod vyjde na 24 250 Kč.

A teď si všimněte té podstatné věci: v příběhu nejsou jen výdělky, ale hlavně doba pojištění. Kdo má o pár let méně, ucítí to hned. Kdo měl vysoké příjmy, ale jen krátce, taky. A kdo jel dlouhé roky na nízký základ, často zjistí, že mu systém sice něco dorovná solidaritou, ale zázraky nedělá - tak jako v běžném životě, když se účet za energie prostě sečte a žádná položka sama o sobě nezmizí.